Hadi jsou, jak je snad všeobecně známo, výhradně masožravci. V přírodě se živí drobnými či většími obratlovci, ptáky, obojživelníky, hmyzem, kraby, plži, rybami, jejich jikrami, vejci. Zabývat se ale budu spíše „klasickou potravou“, tedy především zmiňovanými obratlovci, z nichž nejčastěji jde o různé hlodavce, než potravními specialisty (např. vejcožrout africký). To i proto, že mnoho hadů – specialistů, chovaných v zajetí, lze převést na jinou, pro teraristu snadněji dostupnou potravu. Svou potravu hadi nejsou schopni nijak roztrhat, či rozmělnit, polykají tedy potravu v celku a to mnohdy daleko větší, než je jejich hlava. K tomu mají uzpůsobeny kosti lebky, svaly i kůži. Morfologií hadů se zde ale zabývat nechci, zaměřme se na potravu.

Hadi svou potravu – mluvíme o klasickém terarijním krmení hadů, tedy o myších, potkanech či jiných hlodavcích, kuřatech, rybách nebo hmyzu - loví buď zadušením v kličkách svého těla (hlodavci), vpravením jedu do těla kořisti (hlodavci) nebo ji žerou živou (ryby, hmyz). Dušení v kličkách těla je nejčastější u užovek a hroznýšovitých hadů. Had se do své kořisti zakousne, nejlépe za hlavou a poté kořist obtočí kličkami těla, s každým vydechnutím mírně přitáhne sevření, kořist tedy nemá možnost se nadechnout a umírá. Rozhodně při tom nepraskají kosti, jak se někdy, především v dobrodružné literatuře nebo v senzacechtivé televizi uvádí. Když už nějaká kost praskne, jde spíše o omyl než záměr. Jedovatí hadi do své kořisti vpravují jed pomocí jedových zubů. Používají k tomu různých technik. Někteří jen provedou výpad, oběť kousnou, poté se stáhnou a jen čekají až oběť dokoná. Jiní se pevně zakousnou, nepustí a klidně se nechají vláčet. Někteří při zakousnutí do oběti ještě jednou nebo několikrát přežvýknou, aby od těla kořisti vpravili co nejvíce jedu. Hadi žeroucí ryby ji zpravidla žerou ještě za živa (užovka obojková) a nezřídka se stává, že ryba sebou mrská ještě v jícnu hada. Totéž platí pro hmyzožravé hady. Pokud kořist nerozmačkají v tlamce, klidně ji pozřou ještě živou.

U hadů, které vhodně a dobře krmíme, odpadá starost o minerály a vitamíny. S přirozenou potravou, např. myš, dostane had i potřebnou dávku těchto prvků. Samozřejmě musí jít o potravu, která je krmena odpovídající potravou. Pochopitelně je nejlépe si takovou potravu (myši, potkany nebo křečky) chovat sám a vědět, že co do nich vložím a investuji, vrátí se mi na zdraví a kondici hada. Ne každý však může doma chovat myši a chov myší nebo potkanů v paneláku na balkóně příliš nedoporučuji. Myší nebo potkaní holata jsou uváděny jako jeden z nejvýživnějších zdrojů potravy, přesto si myslím, že spotřebu minerálů u mláděte hada nepokryjí. Proto, pokud mladý had přijímá i mrtvou potravu, jednou za čas rozmíchám ve vodě drcené skořápky nebo sépiovou kost a pomocí injekční stříkačky vpravím do mrtvého holete trošku této směsi.

Hadi jsou také mistři v hladovkách. Sám jsem se nesetkal s hladovkou delší než několik týdnů nebo nějaký ten měsíc, ale v mnohé literatuře jsou uváděny případy až roční dobrovolné hladovky. V žádném případě to neberte jako doporučení ke krmení hadů. Hady krmte jednou za týden až dva, občas jim dopřejte dvou až tří týdenní pauzu. Mláďata a březí samice krmte častěji. Intervaly mezi krmením můžete prodlužovat v závislosti na velikosti a váze hada. Dvoumetrovou krajtu budeme krmit méně často než 60cm velkou užovku.

S krmením souvisí i překrmování a obezita hadů. Protože nejoblíbenější činností hadů je tiché trávení kořisti na klidném místě, nemají kde by přebytečný tuk spálili a ten se pak hromadí ve tkáních a had tloustne. Takovýto had ztrácí jakoukoli motivaci k pohybu a jen čeká, až mu bude potrava přistrčena před tlamu. Nemá zájem ani o rozmnožování. Každý majitel hada je rád, že jeho miláček krásně papá, ale nepřehánějte to. Hady držte raději napůl hladové, připravené vždy přijmout potravu.

Další spornou otázkou je, jestli předkládat potravu živou či mrtvou? Já preferuji potravu předkládat živou. Had je predátor a už samotný lov hada vybudí natolik, že potravu příjme i jedinec v přijmu potravy jinak liknavý. Může se stát, především u mláďat, že se živé potravy bojí, v takovém případě potravu pak předkládám zabitou. Později hada převedu na živou potravu. U některých hadů je případ přesně opačný a jinou než živou a pohybující se potravu neuloví ani nepozřou. Nenechají se ošálit ani čerstvě zabitou nebo nahřátou mrtvolkou.

Na druhou stranu pokud potravu zamrazíme, máme jistotu, že bude dostupná kdykoli si to my nebo náš chovanec bude přát. Nepreferuji takové krmení „mraženými polotovary“, ale někdy přece jen nezbývá, než se k tomuto uchýlit.

Jiný problém nastane, když had potravu nepřijímá. U dospělých jedinců může být normální, nepřijmou-li krmení měsíc nebo dva. U některých druhů to souvisí se sezónním výkyvem. Jako nejčastější příklad se uvádí některé druhy krajt. Hadi také zpravidla nepřijímají potravu před tím, když se mají svlékat.

Co ale dělat, nepřijímá-li potravu mladý jedinec? Předně nepanikařte a zachovejte rozvahu. Velká část hadů nepřijímá potravu hned po narození, ale až po prvním svlečení kůže. To může být u některých druhů až dva týdny. Pokud přesto had nepřijímá potravu, zkuste si odpovědět na tyto otázky: V jaké je had kondici? Nebude se brzy svlékat? Je potrava dostatečně malá (velká)? Je to ten správný druh potravy? Je v teráriu dostatečná teplota? Nebojí se had potravy? Nechce jen potravu, která je aktivní a pohybuje se?

Rozeberme si to postupně:

• V jaké je had kondici? – Jak již bylo řečeno, hadi mohou hladovět i několik měsíců, aniž by se to výrazně podepsalo na jejich zdraví nebo kondici. Jestliže nejde o mládě a pokud je had na omak pevný a statný, je aktivní, nemá vystouplá žebra nebo páteř nebo nejsou vidět podezřelé vnější příznaky, nemusíme si dělat starosti.
• Nebude se had brzy svlékat? – V období před svlékáním staré pokožky zpravidla hadi potravu nepřijímají a bývají podráždění. Jsou ale i výjimky potvrzující pravidlo – má užovka červená by přijala myš i uprostřed svlékání.
• Je potrava dostatečně velká/malá? – Zvláště mláďata nedokáží odhadnout, jak velkou potravu jsou schopna ulovit. Podáváme raději menší než větší. Opak může nastat při předložení příliš malé potravy velkému hadu. Ten pak nemusí malou myšku vůbec považovat za kořist.
• Je to správný druh potravy? – Potravní specialisté se někdy velmi špatně převádí na náhradní potravu. Pro hada přijímající výhradně termity nebude asi myší holátko příliš vhodným ekvivalentem.
• Je v teráriu dostatečná teplota? – Had, který nemá možnost se nahřát na dostatečnou teplotu, není schopen nastartovat svůj metabolismus a ani neloví.
• Nebojí se had potravy? – Někdy se stává, že had, zvláště mládě, se potravy bojí nebo neví, co s ní. V tomto případě předložíme potravu mrtvou nebo hada vydráždíme natolik, až zaútočí. Pak bývá většinou vyhráno.
• Nechce had jen potravu, která je aktivní a pohybuje se? – Někteří hadi naprosto odmítají potravu mrtvou a už vůbec neberou potravu, která byla zamražena a po rozmrazení podána. Vyžadují vždy živou potravu. To jsou praví lovci – predátoři.

Jestliže jsme postupně vyloučili všechny možnosti proč had nežere, vyzkoušíme ještě pár triků s pachem krve. Mrtvou myš nebo holátko poraníme tak, aby vytekla troška krve. Rozřízneme břišní dutinu nebo na temeni hlavy rozřízneme lebku. Had, který byl liknavý při přijímání potravy, často zareaguje na pachový podnět a myš nebo hole přijme.

Pokud nezabere ani to, musíme přistoupit k násilnému krmení. Mějte na paměti, že krmení násilím je pro hada velmi traumatizující a stresová záležitost a nikdy nesmí jít o řešení trvalé. Podle velikosti hada krmíme holátky nebo jen jejich částmi (hlavička, zadní noha), které předem namočíme do vody nebo do vaječného bílku, aby lépe klouzaly. Hada chytíme za hlavou a tlamku mu otevřeme tak, že buď do štěrbiny, kterou vystrkuje jazyk, vpravíme malý předmět nebo z boku tlamky zapáčíme např. složeným kouskem papíru. Poté vpravíme holátko nebo jeho část a snažíme se zastrčit do krku. V této fázi se had někdy „chytí“ a zafunguje jeho přirozený reflex. Had by poté měl polknout kořist sám. Pokud tomu tak není, musíme vpravit potravu co nejdále do krku hadovi sami. Dbejte na to, aby jste hada nijak neporanili. Násilné krmení jedovatých hadů lze spíše označit za adrenalinový sport, než o činnost teraristy.

Klady a zápory u jednotlivých živočišných druhů krmiv:

Myši, myší holátka – asi nejčastěji předkládaná potrava. Jestliže je myš dobře živená, je to velmi dobré krmivo bez toho, abychom museli přidávat minerální a vitamínové přídavky. Zdánlivě se jeví jako bezproblémová, ale i zde se vyskytne nejeden problém. Některým hadům myši doslova smrdí a odmítají je pozřít i za cenu dlouhé hladovky. Myši mohou být také agresivní a hada vážně zranit. Myš nikdy nenechávejte v teráriu s hadem bez dozoru a už vůbec ne přes noc.

Krysy, potkani – platí vše co bylo napsáno o myších, jen jsou poněkud větší.

Křečci zlatí, džungarští – nepříliš častá potrava už vhledem k jejich ceně ve zverimexech a tomu, že svými chlupy by mohli činit při trávení hadovi potíže. Přesto jsem choval krajtu, která odmítala jinou potravu než křečky nebo morčata.

Morče, králík – velmi dobrá potrava pro velké druhy hadů jako jsou krajta tmavá nebo anakonda.

Kuřata – jednodenní, jsou větším ekvivalentem myšího holete, několikatýdenní kuře je opět vhodné pro velké druhy hadů.

Hmyz, cvrček, saranče – užívaná potrava pro hmyzožravé druhy hadů. U takovéto potravy doporučuji alespoň občas poprášit minerálním přípravkem. Pokud je mi známo, švábi se jako potrava hadů neužívají.

Ryby – plevelné rybky z našich toků nebo nejlevnější živorodky z akvárií pro rybožravé hady.

Jiná kořist – poslední dobou často diskutovaná otázka, zda krmit i jinými druhy potravy. Teoreticky lze krmit téměř jakýmkoli druhem potravy, až na výjimky typu ježek, želva nebo dikobraz, který náš had přijme. Musíme přitom samozřejmě dbát zákonů této země a použít trochu zdravého rozumu (je tedy možné krmit i koťaty).

Pozn.redakce: autor textu zmiňuje možnost krmení koťaty, reaguje tak na bouřlivou diskuzi na toto téma, která proběhla na stránkách iFauny

Autor textu: Petr Totek
http://www.reptiliakvalitne.cz

Většina ještěrů je hmyzožravých (cvrčci, švábi, mouční červi, larvy zavíječů, mouchy …). Větší druhy pojídají novorozené myši, dospělé myši či jednodenní kuřata. Některé druhy nepohrdnou ani kusy syrového masa. Existují ale také druhy, které se specializují výhradně na hlemýždě. Býložravým ještěrům předkládáme zelené listy salátů či smetanky lékařské, dále květy rostlin a bylin, nebo měkké plody ovoce a zeleniny. Krmná dávka by neměla být monotónní, a tak bychom se měli snažit střídat více druhů potravy.

Důležitou složkou je přidávání vitamínů (A,B,C,E …) a minerálů (vápník, hořčík, fosfor …). Tyto prvky obsahují již hotové a prodávané speciální přídavky do krmiva (Roboran, Vitamix rep, Reptilin aj.). Samotné prvky dodáváme pouze při akutním nedostatku některého z nich nebo na radu veterináře při určitých léčbách.

Krmení je vhodné provádět z pinzety či z ruky. Takto se ještěři rychle navyknou na vaši přítomnost a budou krotcí. Dospělé ještěry krmíme obden a mláďata každý den. U býložravých ještěrů musí být potrava vždy čerstvá a dobře umytá.

Autor textu: Jaroslav Forejt
www.gekko.ic.cz

Vhodné složení krmné dávky suchozemských želv, je jeden ze zásadních pilířů úspěšného chovu, proto bych chtěl předeslat, že tato kapitola nebude zřejmě nikdy ukončena a neustále bude docházet u úpravám a revizím již uvedeného, ve shodě s nejnovějšími dostupnými informacemi a poznatky. Jsem velkým odpůrcem dogmatických tvrzení a proto očekávejte změny v názorech, jen doufám, hlavně v zájmu našich chovanců, že změny budou jen umírněné, nikoliv zásadní.

Suchozemské želvy jsou vesměs tvorové s neobyčejně efektivním metabolismem, jsou schopné prosperovat i v oblastech, kde nabídka dostupné potravy je na první pohled velice chudá a omezená. Hned ze začátku budu trošku " plavat proti proudu" . Všeobecně uznávaný názor, že želvy jsou typičtí býložravci se mě vůbec nechce sdílet. Po dlouholetém pozorování potravních návyků docházím spíš k názoru, že jsou býložravci jaksi z donucení. Celý jejich metabolizmus a trávicí soustava je dlouholetým vývojem přizpůsobena k přijímání a zpracování na živiny chudé, na vlákniny a jiné balastní látky naopak bohaté potravy, o tom není sporu. Avšak někde vzadu v mozku jim zřejmě bliká vzpomínka na lepší časy. Nedovedu si jinak vysvětlit jejich urputnou snahu o získání jakékoliv jiné výživnější potravy. Jistě každý chovatel z vlastní zkušenosti ví, co se snažím vyjádřit. Pokud bych já měl zařadit želvy do nějaké kategorie, zařadil bych je do všežravců, přizpůsobených a donucených vnějšími vlivy k přijímání rostlinné potravy. No ale to je jen taková " myšlenková" rozcvička, nemám na takové závěry ani právo, ani vzdělání.

Vše živé, co želvám nedokáže včas uniknout, poslouží jako vítaný doplněk jídelníčku. Taková pěkně vypasená žížala nebo hlemýžď je dokáží, jak můžete vidět na následující fotografii, vyburcovat k "horečné" činnosti i v době, kdy vzhledem k nízkým teplotám a ošklivému počasí letargicky polehávají a o svoji běžnou zelenou potravu ani pohledem nezavadí.

Nicméně, tyto sklony k všežravosti zcela zásadně zasahují do praktického chovu a to už je prostor, kde mám co říct (alespoň doufám). Snaha želv o příjem na živočišné bílkoviny bohatou potravu se liší druh od druhu. Nejvýraznějšími snaživci mezi typickými suchozemskými želvami jsou tyto druhy, uvádím v pořadí se sestupnou tendencí " snaživosti". Testudo : horsfieldii, hermanni boettgeri, hermanni hermanni, graeca ibera, ostatní podddruhy T. graeca, Geochelone elegans, nesrovnatelně umírněnější je T. marginata. Přibližně stejně jako T. marginata jsou na tom zvláště mláďata Geochelone pardalis babcocki, pardalis pardalis, radiata. Dospělí vzrostlí jedinci posledně jmenovaných druhů jsou již daleko "rozumnější" . Geochelone carbonaria a denticulata jsou mimo hodnocení, u nich je příjem potravy bohatší na bílkoviny jasný.

Chovatelé často " vytříbené" chuti svých miláčků podléhají a potom složení podávané potravy zdaleka neodpovídá skutečným požadavkům želv. Krmná dávka pak mnohonásobně převyšuje svojí nutriční hodnotou potravu, kterou jsou želvy schopny v místech svého přirozeného výskytu nalézt. Již skutečnost, že v našich chovech krmíme celou sezonu převážně zeleným krmením, byť v odpovídající druhové skladbě, znamená pro populace divoce žijících želv zcela nedosažitelný luxus. Jistě, i v domovině želv dozrávají semena, ovoce, raší čerstvá směs nejrůznějších trav a plevelů, dají se najít hlízy rostlin, mrtvý brouk, občas zbytek po hostině nějakého místního predátora, to jistě ano. Jenže je to v případě výživnějších plodů pouze sezónní, v případě živočišných zbytků, nebo želvou ukořistěné živé potravy asi tak stejně výjmečná záležitost, jako když matka, dbalá správné výživy, koupí dětem dort. Každý z nás chovatelů si to může vyzkoušet na vlastní kůži. Pokud bych já měl jíst jen to, co mě chutná a čemu dávám jednoznačně přednost, tak bych se živil například pouze řízky, s bramborama už by to bylo podstatně horší. Jak by taková dieta zacvičila s mým metabolismem nemusím snad rozvádět. Základ krmné denní dávky by se měl skládat z pampelišek, jitrocele , jetele, různých plevelů, bodláků, lze zkrmovat širokou škálu rostlin. Ideální stav, ne však bohužel dostupný každému, je vzít po ránu kosu a jít nasekat hezky na louku směs rostlin, prospěje to nejen želvám ale i chovateli. Vše ostatní, jako například zelenina a ovoce je možné občas použít jako zpestření a obohacení krmné dávky. V zimním období, pokud želvu nezimujete, je jediná dostupná a svým složením vhodná možnost a tou je mimo kvalitního sena, čínské respektive pekingské zelí. Jeho složení nejvíce odpovídá tomu, čeho potřebujeme dosáhnout. Zato ale salát, ať už jakýkoliv druh, je naprosto nevhodný a lze jej považovat pouze za pamlsek. V zimě, vzhledem k relativně dlouhému období vynucené monodiety, lze nejen akceptovat, ale i doporučit, třikrát, čtyřikrát týdně obohatit stravu granulemi, mám vyzkoušené granule od fy. KAYTEE a jsem s nimi mimořádně spokojen, i když na první pohled působí příšerně uměle. Podávám 2-3 namočené granulky na jednu želvu, a to až jako druhé denní krmení, třikrát až čtyřikrát v týdnu.

Autor textu: Jiří Jetmar
http://www.zelvy-wbs.cz

Jak často želvy krmím?

Frekvence krmení je jiná u malých želv a u dospělců. Malé želvy krmím někdy i 6x týdně. Občas dostávají více potravy než spotřebují, ale protože je mám ve snadno čistitelných nádržích bez dekorací, tak není problém zbytky odstranit, aby nezahnívaly. Krmení dospělců a odrostlých zvířat se u mě pohybuje mezi dvěma extrémy, jaké předpokládám i v přírodě. Želvy lze podle mě krmit buď málo, ale často, nebo hodně, ale s většími intervaly. V praxi to znamená buď krmit tak 2-3x za týden dosyta (tedy dokud nepřestanou želvy žrát), nebo krmit třeba 6x týdně, ale tak málo, že se želvy zcela nezasytí. Rozhodně není vhodné krmit želvy dosyta každý den, protože ani v přírodě nemůžeme předpokládat, že by se každý den nasitily. Jeden den v týdnu nekrmím vůbec. Delší půst jednou za čas také nemůže uškodit. Organismus se pročistí a želva je pak ochotna přijímat i potraviny, které jinak odmítá.

Krmivo

Většina vodních želv je převážně masožravá. Vyjímku tvoří Carettochelys insculpta, která je býložravá a také samozřejmě želvy mořské. Ostatní vodní želvy přijímají většinou rozmanitou potravu, kterou poskytuje jejich biotop. Potravních specialistů je mezi nimi málo. Základ jejich jídelníčku tvoří ryby. Ne všechny želvy jsou sice schopny je ulovit, ale povětšinou je žerou i mrtvé. Podávám jim buď nástražné rybky pro rybáře (hrouzky, slunka, plotice), nebo poškozené rybky akvarijní. Zatímco nástražné rybky většina mých želv sama nedožene, vadné akvarijní rybky loví bez problému. Další rybí stravou jsou ančovičky a filé. Není sice úplně ideální krmit želvy masem mořských ryb, ale protože tyto tvoří jen část jídelníčku, pak myslím nejde o fatální problém.

Další složkou stravy jsou měkkýši, korýši, hmyz a drobní obratlovci. Živé podávám občas plže (oblovky), žížaly, pulce, cvrčky a larvy zlatohlávků. Z větších obratlovců si většina vodních želv pochutná na myších, podle velikosti želv od holat po dospělé a jsou schopny zbaštit i malá kuřata. Petr Hainz mě sice straší, že živá potrava může být zdrojem parasitů, ale já myslím, že přehnaná péče by mohla želvám uškodit a parasiti jsou běžnou součástí jejich života i v přírodě. Maso podávám drůbeží či hovězí, převážně svalovinu bez tuku. Vnitřnosti jen vyjímečně a spíše kuřecí.

Jistou část potravy tvoří rostlinná složka. Její míra závisí na konkrétním druhu želv. Například moje bývalé Trachemys scriptta Elegans v současné době již zkonzumovaly všechny lekníny své nové majitelky. V akváriu slouží jako doplněk stravy většinou pampeliška, nebo čínské zelí. Větší množství stravy rostlinného původu je však v želatině.

Občasným doplňkem stravy jsou granule. Používám různé- pro psi, kočky, koi-kapry (což jsem se naučil od H. Prokopa) a někdy vyjímečně i pro želvy. Jsou spíš jen příležitostným zpestřením.

Velkou částí stravy mých želv je želatina. O její přípravě píše J. Zych ve své knize, nebo H.Prokop na svých stránkách. Získal jsem také recepty na želatinu z pražské zoo. O přípravě želatiny se píše zde.

Autor textu: Martin Holý
www.zelvy.com